Zdařilá rekonstrukce rodinného domu architektů Hany a Radima Horákových v brněnské „Kamence“

Autor: stoadministrator

6. 5. 2021

Manželé – architekti Hana a Radim Horákovi ze studia KAMKAB!NET si v brněnské Kamenné čtvrti přestavěli rodinný dům. „Kamenka“, jak se této zajímavé a v Brně velmi dobře známé čtvrti familiárně říká, vznikla ve dvacátých letech 20. století jako nouzová kolonie na dně uzavřeného lomu. Domy se postupně přestavovaly a vylepšovaly. Dům manželů Horákových, postavený ve 30. letech minulého století, plně odpovídal původní zástavbě – pokojíky byly miniaturní (nejmenší měl šest metrů čtverečních), každý měl jinou výšku podlahy, světlé výšky byly malé (2.15 m). Místnosti byly vlhké a tmavé.

Architekti se rozhodli dům přestavět a současně nenarušit unikátní charakter místa

Snahou navrhované úpravy bylo celou dispozici vyčistit a objekt stavebně oddělit od okolních domů, vybudovat se měly vlastní přípojky technické infrastruktury a navýšit se měla užitná plocha objektu. Zároveň chtěli architekti přinést do interiéru co nejvíce přirozeného světla. Jako nejjednodušší možnost se nabízelo zvednutí celé stavby, což se autorům projektu a současně majitelům domu vzhledem k lokalitě nejevilo jako šťastné řešení. Stavbu chtěli zachovat co nejnižší, proto navrhli zvětšení užitné plochy uskutečnit částečným zastavěním stávajícího dvorku novou jednopodlažní přístavbou.

Nová dispozice, větší světlé výšky a více světla v interiéru

V přízemí domu je teď v části pod sedlovou střechou umístěn velký obývací pokoj s jídelním stolem (v této části je prostor zcela otevřen a prosvětlen shora střešními okny) a kuchyňský kout. Odsud lze vejít do malé šatny a po schodišti vystoupat do ložnice, která se vikýřem otevírá ke skále lomu. Z obývacího pokoje jsou navrženy dveře do části s bývalými přístavky, místo kterých je nyní jeden pokoj, sloužící dětem. Pokoj navazuje na malé vnitřní atrium sevřené mezi okolními domy. V přízemí je také malá lichoběžníková pracovna (reaguje na tvar pozemku), samostatné WC a koupelna, která je uvnitř prosvětlena střešním světlíkem. Atrium osvětluje přes okno i hlavní obytný prostor.

Fasádní systém Sto s omítkou pohledově oddělil původní část domu od nové přístavby

Nová přístavba je celá řešena s plochou střechou, stěny jsou sendvičové, kdy pohledové části do exteriéru tvoří vyzdívka z plných pálených cihel z bouracích prací na původním domě. Cihly mají odkazovat na prvotní obyvatele lokality, kteří byli často zaměstnanci nedalekých cihelen, z kterých si stavební materiál nosili. Cihly jsou doplněny o pohledové betony (sokl, atika), které vybíhají do dvora v jednoduchém přestřešení nad venkovním sezením. Ploché střechy jsou pojaté jako zelené extenzivní, nad novou přístavbou jsou doplněné o malou pobytovou terasu.

Původní část domu architekti hmotově sjednotili a zjednodušili. Šikmá střecha je pokryta opět plechem, ale nově v antracitové barvě (původní byl červený), která odkazuje na původní použití černých asfaltových pásů jako krytiny u někdejších nouzových domků. Celý původní objem je zateplen minerálním fasádním systémem StoTherm Mineral s kreativní povrchovou úpravou omítkami StoSignature ve vzoru betonu.

Fotografie: Pavel Barták

Informace o projektu:
Investor: Privátní investor, Brno
Architekt: Ing. arch. Radim Horák, Ing. arch. Hana Horáková, Brno, www.kamkabi.net
Fotografie: Pavel Barták

Fieldset

Přihláste se k odběru novinek

Prihlásiť sa k newsletteru

✖

Přihláste se k odběru novinek

Přihlásit se k newsletteru

✖

Sdílejte článek se svými přáteli

Fasády

Silná místní komunita a práce architektů vdechly nový život někdejší sladovně v dánském Ebeltoftu

Autor: stoadministrator

24. 11. 2021

Opravena a rozšířená historická sladovna září červenou barvou nad starým dánským přístavním městem Ebeltoft, ležícím na břehu Baltského moře. Kancelář Praksis Arkitekter přistoupila k práci s velkou úctou k původní stavební substanci a vytvořila nové sociální centrum s charakterem campusu. Areál je příkladem zdařilé post-industriální architektury.

V historickém centru městečka Ebeltoftu se nachází charakteristická červená sladovna Maltfabrikken z roku 1861, dominanta města a významný závod, kde se až do roku 1998 vyráběl slad. 140 let trvající průmyslová cesta však na konci 20. století skončila a továrně dlouhá léta hrozila demolice. Silná místní komunita se spojila, aby zachovala a znovu promyslela budoucnost tradiční průmyslové budovy. Z iniciativy nadšenců se rozběhl proces vytváření místa pro umění, kulturu a podnikání – a i díky jejich nasazení byl projekt úspěšně dokončen v roce 2020. Za znovuzrozením objektu je také velký zájem a podpora nadací, podnikatelské komunity a soukromých místních přispěvatelů, jakož i silné partnerství se zastupitelstvem města Syddjurs, do jehož působnosti Ebeltoft patří.

Dnes je to lidová továrna – poháněná komunitami, nadšenci a vášní s touhou být semeništěm tvůrčího rozvoje lidí i společnosti

Maltfabrikken je místem setkávání, prostorem k dýchání, magickou směsicí kreativity. Zároveň je místem s mnoha uživatelsky orientovanými zařízeními, ale i sítí, dynamem a zprostředkovatelem aktivit a akcí. Mezi jeho nová zařízení patří kulturní dům, knihovna, muzeum, kulturní prostředí pro mládež, rezidence umělců, workshopy, klastr kreativního průmyslu, minipivovar a mnoho dalšího.

Architektonická proměna se vyznačuje zejména pečlivou renovací respektující původní stavbu

Syrovost a neotesanost se zde setkává s novou a jasnou estetikou. Zároveň byly zachovány charakteristické historické hodnoty továrny. Vzniká tak homogenní a sjednocující hmota budovy, která se otevírá do okolních dvorů a vítá každého. Ve snaze dostat do budov co nejvíce aktivit, má uvnitř projekt tak trochu charakter „guláše“: tady je muzeum, knihovna a archiv, tady minipivovar a restaurace, tady designový obchod, prostory a místnosti k pronájmu pro rodinné oslavy. Jsou zde podnikatelské kanceláře a malé levné pronájmy pro začínající firmy a designéry a nakonec, aby toho nebylo málo, je zde i řada malých rezidenčních staveb pro takzvaný "umělecký pobyt", který podporuje Dánská nadace umění. A pak samozřejmě povinné kluziště a vyhlídková plošina na vrcholu komína. Je toho hodně pod jednou střechou a na většině míst by to bylo příliš, ale tady to funguje, protože celý komplex budov už má v sobě ten správný nádech něčeho samorostlého a pučícího. A co víc, Praksis Architects se tady podařilo udržet rovnováhu, a to jak odhalením starého, tak přidáním nového s vynikajícím smyslem pro obojí. Prostřednictvím omezené, ale výrazné palety barev a materiálů v exteriéru, kterým dominují černé sokly a červená omítka na fasádách, spojili architekti staré a nové do jednoho celku. Tvůrcům projektu se touto zdařilou přestavbou podařilo velmi dobře přeměnit industriální relikt na křižovatku společenského setkávání.