V historickém centru městečka Ebeltoftu se nachází charakteristická červená sladovna Maltfabrikken z roku 1861, dominanta města a významný závod, kde se až do roku 1998 vyráběl slad. 140 let trvající průmyslová cesta však na konci 20. století skončila a továrně dlouhá léta hrozila demolice. Silná místní komunita se spojila, aby zachovala a znovu promyslela budoucnost tradiční průmyslové budovy. Z iniciativy nadšenců se rozběhl proces vytváření místa pro umění, kulturu a podnikání – a i díky jejich nasazení byl projekt úspěšně dokončen v roce 2020. Za znovuzrozením objektu je také velký zájem a podpora nadací, podnikatelské komunity a soukromých místních přispěvatelů, jakož i silné partnerství se zastupitelstvem města Syddjurs, do jehož působnosti Ebeltoft patří.
Dnes je to lidová továrna – poháněná komunitami, nadšenci a vášní s touhou být semeništěm tvůrčího rozvoje lidí i společnosti
Maltfabrikken je místem setkávání, prostorem k dýchání, magickou směsicí kreativity. Zároveň je místem s mnoha uživatelsky orientovanými zařízeními, ale i sítí, dynamem a zprostředkovatelem aktivit a akcí. Mezi jeho nová zařízení patří kulturní dům, knihovna, muzeum, kulturní prostředí pro mládež, rezidence umělců, workshopy, klastr kreativního průmyslu, minipivovar a mnoho dalšího.
Architektonická proměna se vyznačuje zejména pečlivou renovací respektující původní stavbu
Syrovost a neotesanost se zde setkává s novou a jasnou estetikou. Zároveň byly zachovány charakteristické historické hodnoty továrny. Vzniká tak homogenní a sjednocující hmota budovy, která se otevírá do okolních dvorů a vítá každého. Ve snaze dostat do budov co nejvíce aktivit, má uvnitř projekt tak trochu charakter „guláše“: tady je muzeum, knihovna a archiv, tady minipivovar a restaurace, tady designový obchod, prostory a místnosti k pronájmu pro rodinné oslavy. Jsou zde podnikatelské kanceláře a malé levné pronájmy pro začínající firmy a designéry a nakonec, aby toho nebylo málo, je zde i řada malých rezidenčních staveb pro takzvaný "umělecký pobyt", který podporuje Dánská nadace umění. A pak samozřejmě povinné kluziště a vyhlídková plošina na vrcholu komína. Je toho hodně pod jednou střechou a na většině míst by to bylo příliš, ale tady to funguje, protože celý komplex budov už má v sobě ten správný nádech něčeho samorostlého a pučícího. A co víc, Praksis Architects se tady podařilo udržet rovnováhu, a to jak odhalením starého, tak přidáním nového s vynikajícím smyslem pro obojí. Prostřednictvím omezené, ale výrazné palety barev a materiálů v exteriéru, kterým dominují černé sokly a červená omítka na fasádách, spojili architekti staré a nové do jednoho celku. Tvůrcům projektu se touto zdařilou přestavbou podařilo velmi dobře přeměnit industriální relikt na křižovatku společenského setkávání.