Důstojné místo posledního rozloučení
Klasický pohřební rituál, kdy je zesnulý jeden nebo dva dny vystaven ve svém domě, už známe v Evropě jen z historických obrazů nebo filmů. Ten umožňoval všechny formy rozloučení - úřední, soukromé, intimní, sólo, v páru, nebo v malých skupinách. Budova pohřebního ústavu Velatorio de Jove v pobřežním městě Gijón ve španělské Asturii je postavena plně v duchu této tradice. S tímto cílem navrhovali autoři projektu i vnitřní prostory obřadní síně - ty podporují a dovolují všechny jednotlivé formy truchlení a posledního rozloučení v jeho nezkreslené a otevřené podobě.
Funkční smuteční obřadní síň
Budova, která je zapuštěná v jižním svahu a je téměř 80 metrů dlouhá, vypadá při pohledu ze silnice jako přízemní budova. Nad čtyři metry vysokým terénním navýšením ústí do přístavu velkorysé prosklení. Žádný náboženský symbol nenaznačuje skutečnou funkci budovy. Nápovědou je pouze nenápadný štít pohřebního ústavu blízko vjezdu vozidel v zadní části budovy a vyšší část objektu s parkovištěm. Až odtud, přibližně deset metrů nad úrovní ulice, odhalí budova svůj střešní prostor. Návštěvník vstupuje dovnitř vzadu, prostřednictvím věže ve tvaru krychle, ve které jsou výtah a schody. Za vchodem pak prochází velkým foyer. Poté se náhle ocitne v síni působivé délky, která se otevírá do obou stran. Celá jižní fasáda haly, která je rozdělena na dvě funkční oblasti, se velkoryse otevírá pohledem na městský přístav. V levé části je zóna pro občerstvení, napravo začíná asi 50 metrů dlouhá pasáž, která je rozdělena střešními nosníky a pěti skupinami sedaček, uspořádaných v pravidelných intervalech. Každá z nich označuje vstup do malého, intimního prostoru, jehož součástí je uzavřené atrium, šatna, WC, dva pokoje s čalouněnými sedadly pro pozůstalé a místnost s rakví.
Zesnulý zde zůstává jeden nebo dva dny. Vlastní pohřeb se pak koná na hřbitově. Architektům se podařilo dát veřejnému prostoru nejen tichou důstojnost, ale také příjemnou prostornost a přiměřenou intimitu. Velké a menší místnosti čerpají svou kvalitu z jednoduchosti a poklidu, dokonalé konstrukce a kontrastu světlých a tmavých ploch.
Denní světlo je vzrušující a navozuje efektní akcenty, využívá přitom světlíky, nádvoří a stínění. Koncepce umělého osvětlení podporuje zónování, strukturování a zvýraznění různých oblastí jak uvnitř, tak i venku. Současně se tady mohou pozůstalí loučit až s pěti zesnulými. Smuteční hosté proto nejsou v tomto prostorném interiéru nutně osamoceni. A pouze ti, kteří to chtějí nebo snesou, vstoupí do "vnitřního kruhu". A i tady si mohou pořád vybrat, zda se podívají na otevřenou rakev nebo ne. Koneckonců, rozloučení není otázkou denominace, a tak slouží tato budova jako nabídka žijícím a na počest zemřelých
Přihláste se k odběru novinek
Prihlásiť sa k newsletteruPřihláste se k odběru novinek
Přihlásit se k newsletteruSdílejte článek se svými přáteli
Tweet
Výrazná architektonická gesta a nápadná dvojdílná úprava fasády na škole pro neslyšící mladistvé v Nantes
Institut La Persagotiére, který se stará o neslyšící mladistvé, navazuje na činnost hluchoněmého francouzského pedagoga René Dunana. V roce 1824 založil první školu ve svých soukromých prostorech, které však už zanedlouho nedostačovaly. Později instituce sídlila pod jménem La Persagotiére ve starém zámku na břehu řeky Sévre, který je obklopen bohatě osázenými a botanicky jedinečným parkem. Nyní byly tyto prostory modernizovány a škola byla umístěna do vlastní budovy institutu, jejíž úprava vychází z potřeb často zcela neslyšících osob.
Zadání urbanistů: rozšířit a upravit park v souladu s plánovaným rozvojem místa a města
Nová budova školy vytváří v dialogu s kapličkou a zámkem třetí pozoruhodný prvek v parku a současně respektuje prostředí plné rostlin, keřů a stromů. S citem jsou do lokality zakomponovány i specifické venkovní prostory: hřiště, nádvoří či parkování. Nádvoří zajišťuje jednoznačné oddělení pěší a automobilové dopravy. Parkování je zřízeno jako mýtina v zeleném prostředí.
Úkol pro architekty: navrhněte jednotný a identifikovatelný celek, nabízející otevřené srdce
Komplex je rozdělen do tří centrálních budov, které jsou propojeny se světlou, na obě strany otevřenou halou. Budovy navíc vytvářejí řadu dalších meziprostor, které celý komplex rozvolňují a dodávají mu požadovanou otevřenost. Uspořádání dvou objektů na přední straně symbolizuje otevřené paže, čímž se zdůrazňuje vstřícnost, pohostinnost a přátelství. Budova je důrazně otevřená zevnitř i zevnitř, což usnadňuje orientaci obyvatelům i návštěvníkům školy. Pozornost zaměřená na zrak byla upřednostňována s ohledem na to, že sluchově postižení se drží zejména toho, co vidí.
Světlo, přehlednost, otevřenost a perspektiva při zachování soukromí
Vstup do haly je přímým rozšířením krytého nádvoří, které vede podél dokumentačního centra. Hala je skutečným srdcem projektu, hravým, barevným, „organickým“ a smyslným, a byla navržena jako místo pospolitosti a identifikace, usnadňující vzájemné diskuse. Oko návštěvníka se tady snadno a rychle orientuje nejen uvnitř, ale z otevřené a světlé haly je dobře vidět i nádvoří a parkoviště.
Použité materiály rezonují s vnější hmotou školy
Fasádu rozehrávají dva zásadně se lišící materiály: zatímco fasády směrem do parku ze strukturovaných a glazovaných betonových prefabrikátů opticky propojují tuto novou stavbu s minerálními fasádami kapličky a zámku, které parku dominují, nepravidelně uspořádané pestré skleněné desky dodávají komplexu bohatý a hravý výraz, přinášející teplo a veselost. Tato „hravá“ část fasády je realizována předsazeným odvětrávaným fasádním systém StoVentec Glass, který i na škole v Nantes opět prokázal, že poskytuje výjimečné možnosti pro vzhled fasády. Prefabrikované skleněné prvky mohou být vyráběny v různých velikostech do cca 6 m2 a dávají nekonečnou svobodu tvorby z hlediska tvaru, barvy a jednotlivých motivů. Sklo je navíc extrémně odolné vůči povětrnostním vlivům a 100% recyklovatelné.
Informace o projektu
Architekt: forma6, Nantes
Místo: Rue du Frére Louis, Nantes
Realizace: Engie Axima, Paříž/Nantes
Kompetence Sto: předsazená provětrávaná fasáda (StoVentec Glass)
Foto: Patrick Miara, Nantes, Hadrien Brunner, Pornichet, Loire-Atlantique