Architektura

Důstojné místo posledního rozloučení

Autor: stoadmin

8. 1. 2019

Pro pohřební službu Velatorio de Jove postavili architekti Alfredo Estebanez Garcia a Eduardo Garcia Diaz v Gijonu ve Španělsku jednoduché, ale důstojné místo posledního rozloučení. To je navrženo zcela v duchu tradičního domácího rozloučení se zesnulým. Je to nabídka pro pozůstalé, aby se s nebožtíkem rozloučili potichu, nebo s pohřebním obřadem. Realizace specifických požadavků na stavbu tohoto druhu je řešena z architektonického hlediska zvláště zajímavým způsobem.

Klasický pohřební rituál, kdy je zesnulý jeden nebo dva dny vystaven ve svém domě, už známe v Evropě jen z historických obrazů nebo filmů. Ten umožňoval všechny formy rozloučení - úřední, soukromé, intimní, sólo, v páru, nebo v malých skupinách. Budova pohřebního ústavu Velatorio de Jove v pobřežním městě Gijón ve španělské Asturii je postavena plně v duchu této tradice. S tímto cílem navrhovali autoři projektu i vnitřní prostory obřadní síně - ty podporují a dovolují všechny jednotlivé formy truchlení a posledního rozloučení v jeho nezkreslené a otevřené podobě.

Funkční smuteční obřadní síň

Budova, která je zapuštěná v jižním svahu a je téměř 80 metrů dlouhá, vypadá při pohledu ze silnice jako přízemní budova. Nad čtyři metry vysokým terénním navýšením ústí do přístavu velkorysé prosklení. Žádný náboženský symbol nenaznačuje skutečnou funkci budovy. Nápovědou je pouze nenápadný štít pohřebního ústavu blízko vjezdu vozidel v zadní části budovy a vyšší část objektu s parkovištěm. Až odtud, přibližně deset metrů nad úrovní ulice, odhalí budova svůj střešní prostor. Návštěvník vstupuje dovnitř vzadu, prostřednictvím věže ve tvaru krychle, ve které jsou výtah a schody. Za vchodem pak prochází velkým foyer. Poté se náhle ocitne v síni působivé délky, která se otevírá do obou stran. Celá jižní fasáda haly, která je rozdělena na dvě funkční oblasti, se velkoryse otevírá pohledem na městský přístav. V levé části je zóna pro občerstvení, napravo začíná asi 50 metrů dlouhá pasáž, která je rozdělena střešními nosníky a pěti skupinami sedaček, uspořádaných v pravidelných intervalech. Každá z nich označuje vstup do malého, intimního prostoru, jehož součástí je uzavřené atrium, šatna, WC, dva pokoje s čalouněnými sedadly pro pozůstalé a místnost s rakví.

Zesnulý zde zůstává jeden nebo dva dny. Vlastní pohřeb se pak koná na hřbitově. Architektům se podařilo dát veřejnému prostoru nejen tichou důstojnost, ale také příjemnou prostornost a přiměřenou intimitu. Velké a menší místnosti čerpají svou kvalitu z jednoduchosti a poklidu, dokonalé konstrukce a kontrastu světlých a tmavých ploch.

Denní světlo je vzrušující a navozuje efektní akcenty, využívá přitom světlíky, nádvoří a stínění. Koncepce umělého osvětlení podporuje zónování, strukturování a zvýraznění různých oblastí jak uvnitř, tak i venku. Současně se tady mohou pozůstalí loučit až s pěti zesnulými. Smuteční hosté proto nejsou v tomto prostorném interiéru nutně osamoceni. A pouze ti, kteří to chtějí nebo snesou, vstoupí do "vnitřního kruhu". A i tady si mohou pořád vybrat, zda se podívají na otevřenou rakev nebo ne. Koneckonců, rozloučení není otázkou denominace, a tak slouží tato budova jako nabídka žijícím a na počest zemřelých

Fieldset

Gijon, Španělsko

Autor stavby

Alfredo Estebanez Garcia a Eduardo Garcia

Přihláste se k odběru novinek

Prihlásiť sa k newsletteru

✖

Přihláste se k odběru novinek

Přihlásit se k newsletteru

✖

Sdílejte článek se svými přáteli

Fasády

Silná místní komunita a práce architektů vdechly nový život někdejší sladovně v dánském Ebeltoftu

Autor: stoadministrator

24. 11. 2021

Opravena a rozšířená historická sladovna září červenou barvou nad starým dánským přístavním městem Ebeltoft, ležícím na břehu Baltského moře. Kancelář Praksis Arkitekter přistoupila k práci s velkou úctou k původní stavební substanci a vytvořila nové sociální centrum s charakterem campusu. Areál je příkladem zdařilé post-industriální architektury.

V historickém centru městečka Ebeltoftu se nachází charakteristická červená sladovna Maltfabrikken z roku 1861, dominanta města a významný závod, kde se až do roku 1998 vyráběl slad. 140 let trvající průmyslová cesta však na konci 20. století skončila a továrně dlouhá léta hrozila demolice. Silná místní komunita se spojila, aby zachovala a znovu promyslela budoucnost tradiční průmyslové budovy. Z iniciativy nadšenců se rozběhl proces vytváření místa pro umění, kulturu a podnikání – a i díky jejich nasazení byl projekt úspěšně dokončen v roce 2020. Za znovuzrozením objektu je také velký zájem a podpora nadací, podnikatelské komunity a soukromých místních přispěvatelů, jakož i silné partnerství se zastupitelstvem města Syddjurs, do jehož působnosti Ebeltoft patří.

Dnes je to lidová továrna – poháněná komunitami, nadšenci a vášní s touhou být semeništěm tvůrčího rozvoje lidí i společnosti

Maltfabrikken je místem setkávání, prostorem k dýchání, magickou směsicí kreativity. Zároveň je místem s mnoha uživatelsky orientovanými zařízeními, ale i sítí, dynamem a zprostředkovatelem aktivit a akcí. Mezi jeho nová zařízení patří kulturní dům, knihovna, muzeum, kulturní prostředí pro mládež, rezidence umělců, workshopy, klastr kreativního průmyslu, minipivovar a mnoho dalšího.

Architektonická proměna se vyznačuje zejména pečlivou renovací respektující původní stavbu

Syrovost a neotesanost se zde setkává s novou a jasnou estetikou. Zároveň byly zachovány charakteristické historické hodnoty továrny. Vzniká tak homogenní a sjednocující hmota budovy, která se otevírá do okolních dvorů a vítá každého. Ve snaze dostat do budov co nejvíce aktivit, má uvnitř projekt tak trochu charakter „guláše“: tady je muzeum, knihovna a archiv, tady minipivovar a restaurace, tady designový obchod, prostory a místnosti k pronájmu pro rodinné oslavy. Jsou zde podnikatelské kanceláře a malé levné pronájmy pro začínající firmy a designéry a nakonec, aby toho nebylo málo, je zde i řada malých rezidenčních staveb pro takzvaný "umělecký pobyt", který podporuje Dánská nadace umění. A pak samozřejmě povinné kluziště a vyhlídková plošina na vrcholu komína. Je toho hodně pod jednou střechou a na většině míst by to bylo příliš, ale tady to funguje, protože celý komplex budov už má v sobě ten správný nádech něčeho samorostlého a pučícího. A co víc, Praksis Architects se tady podařilo udržet rovnováhu, a to jak odhalením starého, tak přidáním nového s vynikajícím smyslem pro obojí. Prostřednictvím omezené, ale výrazné palety barev a materiálů v exteriéru, kterým dominují černé sokly a červená omítka na fasádách, spojili architekti staré a nové do jednoho celku. Tvůrcům projektu se touto zdařilou přestavbou podařilo velmi dobře přeměnit industriální relikt na křižovatku společenského setkávání.