
Důstojné místo posledního rozloučení
Klasický pohřební rituál, kdy je zesnulý jeden nebo dva dny vystaven ve svém domě, už známe v Evropě jen z historických obrazů nebo filmů. Ten umožňoval všechny formy rozloučení - úřední, soukromé, intimní, sólo, v páru, nebo v malých skupinách. Budova pohřebního ústavu Velatorio de Jove v pobřežním městě Gijón ve španělské Asturii je postavena plně v duchu této tradice. S tímto cílem navrhovali autoři projektu i vnitřní prostory obřadní síně - ty podporují a dovolují všechny jednotlivé formy truchlení a posledního rozloučení v jeho nezkreslené a otevřené podobě.
Funkční smuteční obřadní síň
Budova, která je zapuštěná v jižním svahu a je téměř 80 metrů dlouhá, vypadá při pohledu ze silnice jako přízemní budova. Nad čtyři metry vysokým terénním navýšením ústí do přístavu velkorysé prosklení. Žádný náboženský symbol nenaznačuje skutečnou funkci budovy. Nápovědou je pouze nenápadný štít pohřebního ústavu blízko vjezdu vozidel v zadní části budovy a vyšší část objektu s parkovištěm. Až odtud, přibližně deset metrů nad úrovní ulice, odhalí budova svůj střešní prostor. Návštěvník vstupuje dovnitř vzadu, prostřednictvím věže ve tvaru krychle, ve které jsou výtah a schody. Za vchodem pak prochází velkým foyer. Poté se náhle ocitne v síni působivé délky, která se otevírá do obou stran. Celá jižní fasáda haly, která je rozdělena na dvě funkční oblasti, se velkoryse otevírá pohledem na městský přístav. V levé části je zóna pro občerstvení, napravo začíná asi 50 metrů dlouhá pasáž, která je rozdělena střešními nosníky a pěti skupinami sedaček, uspořádaných v pravidelných intervalech. Každá z nich označuje vstup do malého, intimního prostoru, jehož součástí je uzavřené atrium, šatna, WC, dva pokoje s čalouněnými sedadly pro pozůstalé a místnost s rakví.
Zesnulý zde zůstává jeden nebo dva dny. Vlastní pohřeb se pak koná na hřbitově. Architektům se podařilo dát veřejnému prostoru nejen tichou důstojnost, ale také příjemnou prostornost a přiměřenou intimitu. Velké a menší místnosti čerpají svou kvalitu z jednoduchosti a poklidu, dokonalé konstrukce a kontrastu světlých a tmavých ploch.
Denní světlo je vzrušující a navozuje efektní akcenty, využívá přitom světlíky, nádvoří a stínění. Koncepce umělého osvětlení podporuje zónování, strukturování a zvýraznění různých oblastí jak uvnitř, tak i venku. Současně se tady mohou pozůstalí loučit až s pěti zesnulými. Smuteční hosté proto nejsou v tomto prostorném interiéru nutně osamoceni. A pouze ti, kteří to chtějí nebo snesou, vstoupí do "vnitřního kruhu". A i tady si mohou pořád vybrat, zda se podívají na otevřenou rakev nebo ne. Koneckonců, rozloučení není otázkou denominace, a tak slouží tato budova jako nabídka žijícím a na počest zemřelých
Přihláste se k odběru novinek
Prihlásiť sa k newsletteruPřihláste se k odběru novinek
Přihlásit se k newsletteruSdílejte článek se svými přáteli
Tweet
Přestavba bratislavské městské vily spojila nové s tradičním
Složitá rekonstrukce vyžadovala komplexní přepracování dispozice a provozu domu. Přemístěním hlavního vstupu ze schodišťového prostoru do severozápadního traktu domu vznikl reprezentativní nástupní prostor s výškou více než čtyři metry. Z haly s recepcí je přímo přístupné hlavní dvouramenné schodiště. Tento zásah se výrazně projevil i na uličním pohledu. Původně "plochá" stěna dostala výrazné členění a adekvátní výraz, který zdatně sekunduje zbytku fasády. Kromě novotvaru na průčelí vily je při pohledu z ulice jasně odlišena nástavba, která nahradila původní valbovou střechu. Vysoký rád a vertikální členění původní fasády architekt nahradil horizontálními liniemi hliníkových lamel. Prosklené ustoupené podlaží s panoramatickým výhledem disponuje rozsáhlou střešní terasou, orientovanou na jihozápad.
Přestavba představuje zajímavé spojení nového s původní stavební substancí a ve výsledné podobě jsou přítomny i (pro tvorbu Ilji Skočeka netradiční) historizující odkazy. Výrazným novým prvkem je nová římsa, lemující vrchní ukončení původní budovy, evokující reprezentační budovy velkých slohů minulosti a současně rozdělující dva světy - klasický, který v dolní části vily s tradičními materiály vychází ze stavební podstaty, a nový nezávislý technicistní prvek nástavby, která přiznává, že je z jiného ideového prostředí, z jiného období.




















